Příspěvek do debaty Salon umělců v galerii DOX ze dne 21.5. 2012
Můj příspěvek je poněkud delší. Důvodů je hned několik a abych se hned zpočátku odhalil co jsem zač tak coby umělec se pohybuji v téhle oblasti někdy od konce devadesátých let. Za tu dobu jsem se troufnu si říci nijak výrazně neprohřešil, hlídal si abych nepropadl kšeftu, nešel do pofidérních galerií ani nepoužil žádnou ze staletími osvědčených taktik, zkrátka hleděl si držet čistý rejstřík seč umím. Ačkoliv za to vám nikdo nic nedá, když se nevyšplháte přes pomyslnou laťku všeobecně profláknutého umělce. A konec konců asi taky nikdy dostatečně o tohle neusiloval. Z tohoto úhlu pohledu tleskám Lence Lindaurové za článek, který popisuje událost Salon Dox jako medvědí službu umění, ve smyslu přijímání institucionální odpovědnosti jakožto vyprofilované galerie.
Otázkou je, zda něco takového není vlastně dnes už anachronismus, který drží pohromadě díky dosud přežívajícímu mechanismu a obvyklé snaze rozumu mít kontrolu a rozhodovací práva. Kolo dharmy umění se mezitím nezadržitelně pootočilo, to vidíme všichni. Jenom pro ilustraci – vedle svého spořádaného účastenství na české umělecké scéně mě baví „tlumočit“ (nechci říct předávat) něco ze své praxe zájemcům o umění i tzv „laikům“.(vizwww.avvyatelier.cz ). V minulosti jsem si mj. vypracoval víc způsobů jak „běžné populaci“ názorně předvést, že tvořivost je vlastní nám všem (dnes už obehraná floskule sebepoznávacích kurzů). Záleží jen, jestli nás baví (nebo třeba teprve začne bavit) tomu dát potřebný normočas. Jeden ze způsobů byl například přes mimovolné kresby od telefonů apod. Nasbíral jsem jich stovky od lidí všeho věku, pohlaví, zaměření, povolání a jak se to všelijak třídí. (viz třebahttp://jlbjlt.net/event/4380 ).Odměnou mi byl jejich úžas autorů nad tím co stvořili, když spatřili svoji kresbu např. mnohonásobně zvětšenou, transformovanou do videa atd. Ale proč o tom mluvím. Tytam jsou časy kdy taková zpětná vazba byl kus poctivé dřiny vynaložené abych nějakému dělníkovi prokazatelně předvedl, že umělci nejsou žádní extra lidé. Mezitím se s tvořivostí protrhl pytel a spíš hrozí nebezpečí jestli vedle dělání umění se najde taky někdo kdo napeče housky nebo vyrobí boty. Snad ve volném čase. Lidem v atelieru v posledních letech říkám, že jim stejně už dlouho lžu – a je to pravda. Že to nejlepší co mohou udělat je zkrátka dělat a nenechat si do toho nikým mluvit a nechtít slyšet nějaká hodnocení. Nejspíš budu muset přestat učit úplně, protože se mi už líbí prakticky všechno co dělají. Jsou fakt dobrý! Potíž je v tom, že galerie se pod takovým přílivem staly nedostatkovým artiklem. Stejně je mi pořád nějak divné, že umění netvoří ti kteří jej tvoří, ale ti druzí). Akci v Doxu vnímám jako prostor vyjevení pravdy o členění na umělce a neumělce. Z tohoto úhlu pohledu tleskám Doxu, za odvahu a poskytnutí prostoru pro ukázku že umění už není výsadou umělců.
(Že si každý účastník může napsat Dox do svého rejstříku výstav snad ani nelze v tomto případě chápat jako bernou minci. Spíš jsem zvědav co až vše dospěje do bodu, že bude nejen nedostatek výstavních prostor, ale i diváků a lidé budou chodit jeden druhému na sebeprezentace jen na oplátku či za úplatu, tahat se vzájemně za límec kdo komu půjde první, a všichni všechny zvát na tu svoji, – což už se v našem českém brouzdališti stejně děje. Pro mne čas k zamyšlení jestli s vydáváním se za umělce raději nefláknout dřív než dojde k totální nasycenosti roztoku).
A do třetice – jak se asi tahle pro někoho superakce pro jiné superprůser, který/á něčím připomíná TV Superstar, může asi vyvíjet se celkem dalo tušit, a pochopitelně do něj otevřeně nešel prakticky nikdo z „renomovaných“ autorů. Pokud by se nechtěli záměrně sami odstřelit a navždy odložit ego výměnou za nirvánu. Což nejlépe funguje v poměru čím výš, tím efekt(iv)nější. Toho se asi obávat nemusím a tak jsem navzdory svým (vcelku zbytečným) zásadám do toho šel taky. A protože je od počátku jasné, že nejvíc šancí má kdo zaplatí přátelům nejvíc piv a dostane nejvíc dmesek nebo facemailů (zkuste si jenom seriozně rozkliknout 1000 obrazů po kolikátém vás to skolí). Tak nejspíš využiji své konspirační sítě včetně školního webu k obdobné výzvě. A zájemcům, kteří ji přijmou za svou a přispějí svým hlasem na oplátku nabídnu-hádejte! – výstavu v Doxu. (Na své autorské výstavě si přece mohu vystavovat co uznám za dobré). Možná nezaklikne nikdo nebo naopak tím, že svůj záměr zde takto veřejně odhalím, situace ještě nabere správné Superstar grády. A třeba i trochu pomůže nejen vymanit se ze stávajících schémat, ale také relativizovat soutěže a hodnocení (včetně masového hlasování) jako měřítka kvality. Pak bych si mohl tuhle akci připsat jako vydařenou art performanci do svého uměleckého životopisu.
jjanda
p.s.
Chci této „hře“? dodat ještě větší dynamiku, ale mj. také relativizovat způsoby masového hlasování jako měřítka kvality. Řešení neznám, ale potřeba změny celého paradigmatu smyslu a prezentace umění je evidentní.
